Tak nějak probíhal včerejšek, přesněji, včerejší noc. Věřím, že lidé mají o mnoho neskutečně stereotypnější životy, a život s ním je úžasný ale i tak, ty všední dny občas musí probíhat podobně.
Poslední týden jsem byla dost nemocná, ale jako obvykle jsem myslela, že je to jen nachlazení nebo nějaká chřipka. Jenže když mi po týdnu bylo jen hůř a léky, které jsem do sebe ládovala skoro jako bonbony, vůbec nezabíraly, to už asi něco znamená. Včera večer mi bylo tak zle, že to jsem už hodně dlouho nezažila. Příznaky se podle wikipedie rovnaly zápalu plic (a s mým astmatem to není vůbec dobré) a tak jsem nějakou tu chvíli přemýšlela, co budu dělat. No o něco později mi odepsal táta a jelo se do nemocnice.
Bylo fakt příšerně, byla jsem ráda, že jsem tam došla. Z oddělení na oddělení, rentgen, další vyšetření, injekce, nějaké léky s sebou (Díky bohu, že si mě tam nenechaly!) a jelo se domů.
Nějak už jsem tu noc přežila, chvíli tu byl i táta se mnou, ale v půl čtvrté musel do práce a po čtvrté už jsem tu měla Franka.. Musím uznat, že je mi už konečně mnohem lépe a už si i sama udělám čaj :)
Jsem taky ráda, že v nemocnici byly sestričky hrozně hodné, dělá se mi totiž mdlo, když do mě ''píchaj'' injekce nebo když mi berou krev.
A nesmím zapomenout, na to, jak se mě staral Frank, když mi bylo opravdu hrozně a co pro mě udělal, když mohl jako jiný sedět na gauči. Vážně DĚKUJU ♥ Je ten nejlepší budoucí manžel ! :)